pátek 8. dubna 2011

ČTENÁŘSKÝ DENÍK: Michal Ajvaz - Druhé město

Autor: Michal Ajvaz
Nakladatel: Petrov
ISBN: 80-7227-231-4
Rok vydání: 2003
Místo vydání: Praha


Michal Ajvaz je český spisovatel a překladatel a zároveň zástupce magického realismu. Je autorem románů, esejů, povídek, básní i teoretických prací. Narodil se 30. 10. 1949 v Praze. V letech 1967-1974 studoval český jazyk a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po studiích se živil jako sálový dělník, hlídač, domovník a čerpař, v letech 1996-1999 byl redaktorem Lidových novin, od roku 2003 je zaměstnán v Centru pro teoretická studia AV a UK.
První vydání románu Druhé město vyšlo v roce 1993. Vzhledem k tomu, že se ale nedočkalo autorovy korektury, Ajvaz za první opravdové vydání knihy, kterou před dvanácti lety napsal, považuje až vydání nakladatelstvím Petrov roku 2005.
Svoji první knihu Vražda v hotelu Intercontinental vydal až v roce 1989, ačkoliv podle vlastních slov psal střídavě do šuplíku už od svých patnácti let. Další jeho díla jsou:

  • Návrat starého varana (1991, Mladá fronta), 
  • Druhé město (1993 Mladá fronta, 2005 Petrov), 
  • Znak a bytí. Úvahy nad Derriderovou grammatologií (1994, Filosofia, Praha), 
  • Tiché labyrinty (1997, Argestea, Praha), 
  • Tyrkysový orel (1997, Hynek), 
  • Tajemství knihy (1997, Petrov),
  • Zlatý věk (2001, Hynek), 
  • Sny gramatik, záře písmen. Setkání s Jorgem Luisem Borgesem (2003, Hynek), 
  • Světelný prales. Úvahy o vidění (2003, OIKOYMENH, Praha), 
  • Prázdné ulice (2004, Petrov), 
  • Druhé město (2005, Petrov), 
  • Padesát pět měst (2006, Červený Kostelec – Příbram), 
  • Cesta na jih (2008, Druhé město, Praha)
  • Snování (2008, Pavel Mervart, Červený Kostelec) – 
  • Sindibádův dům (2010, Pavel Mervart, Červený Kostelec)
  • Překlad Ernst Jünger: Na mramorových útesech (Mladá fronta, 1995, Praha)

Děj Druhého města se odehrává v zimní Praze v blíže neurčeném čase a je vyprávěn čistě z pohledu autora, který po dobu celého vyprávění zůstává nepojmenován. Jednoho dne se před silnou chumelenicí schová v antikvariátu, kde narazí na zvláštní fialovou knihu psanou neznámými znaky. Ačkoliv si ji nejdřív koupit nechce a vrátí ji do police, kniha ho něčím nevýslovným přitahuje natolik, že si ji nakonec odnese domů a rozhodne se tajemnou knihu prozkoumat. Postupně zjišťuje, že kniha pochází z jakéhosi Druhého města, které existuje v jakési podivné symbióze paralelně s Prahou, kterou všichni známe. Je to svět prostírající se v koutech pokojů a na zadních stěnách skříní, všude tam, kam se lidské oko nedívá, popřípadě tam, kam se sice obracejí naše zraky, ale kam se ve skutečnosti vůbec nedíváme.
Při zkoumání Druhého města a pronikání do jeho zvláštností se setkáváme s čím dál šílenější absurdností. Sochy na Karlově mostě jsou duté a za nocí je navštěvuje zřízenec, který otevírá dvířka a pouští ven malé soby, kteří potom poskakují ulicemi. Městem plují obrovské lodě a vozí si s sebou své vlastní moře, je zde možné procházet temnými kouty z bytu do bytu, za dveřmi na záchodcích v kavárně Slavia se skrývá neprostupná džungle a pokud se na vlakovém nádraží zatouláte až k opuštěnému vagonu tam úplně vzadu a vkročíte dovnitř, můžete pozorovat část školního vyučování, kde se děti učí o deklinačních koncovkách, které jsou vlastně jen jmény démonů. Hlavní hrdina chodí po nocích zkoumat tajemné Druhé město, setkává se s tajemnou zelenou tramvají, která jezdí noční Prahou, požírá lidi a loukami a lesy je odváží do Druhého města. Postavy z druhé strany, které potkává za nocí a které se ho na věži chrámu na Malostranském náměstí snaží zabít za použití žraloka (celý zápas možno zhlédnout v televizi), se za bílého dne chovají jako úplně obyčejní lidé. Hranice mezi městy je tenká a velice neostrá, přesto jsou jí ale postavy pevně vědomy a víceméně se jí drží.
Čím více se vypravěč snaží proniknout do tajemství Druhého města, tím více se proplétá do jeho záhad a všechno, co se dozvídá a co se děje, se stává zmatenějším a zmatenějším, místo aby se postupně vyjasňovalo.
V závěru knihy se hlavní hrdina vydává do džungle knihovny, ve které se každý rok ztrácí několik knihovníků. Bezpečné osvětlené uličky tvořené regály úhledně vyrovnaných čistých knih se postupně noří do temnoty a upravené knihy se rozpadají. Vypravěč pokračuje v cestě do hlubin knihovny a prodírá se vrstvami vypadaných a hnijících listů, do kterých se chvílemi boří až po pás.  Z knih a záplavy vytržených listů na zemi vyrůstají roztodivné rostliny.
151: To, co v těchto dusných a páchnoucích končinách vyvolávalo největší nevolnost, nebylo vědomí, že tu dochází k zvláštní nahodilé kalamitě, kdy rozbujelá příroda pohlcuje plody lidského ducha, úzkost stoupala spíš z toho, že snová proměna knih v nebezpečnou lhostejnou vegetaci obnažovala zhoubnou nemoc, skrtě bující v každé knize a v každém znaku vytvořeném člověkem. Četl jsem kdesi, že knihy pojednávají jen o knihách, že znaky poukazují zase k jiným znakům, že kniha nemé nic společného se skutečnosti, že spíš skutečnost sama je knihou, protože je vytvořena jazykem. Toto učení bylo melancholické v tom, jak nechávalo skutečnost mizet za našimi znaky. Poznání, které vanulo z knijící knihovny, však bylo daleko temnější: vyděl jsem tu, že knihy a znaky naopak zůstávají vrostlé do skutečnosti a ovládané jejími neznámými proudy, že naše označování i sdělování je vsazené do bytí, které označuje samo sebe, své tajné rytmy, a že toto původní označování, tato prvotní temná záře bytí naše významy udržuje při životě a současně neustále hrozí, že je opět pohltí a rozpustí v sobě. V knhovně proměněné v prales jsem si uvědomil, že písmena v rozervaných svazcích i v nové knia na pultě knihkupectví jsouo jen jedny ze skvrn, kterými bující bytí zdobí povrchy jsoucen a kterými vyslovuje svůj monotónní a nesrozmitelný šepot.

Postupně se dostává až do husté džungle a do chrámu boha Dargúze. 
146: Jeho tvář byla tváří uštvaného cizince, který stejně jako já zmateně bloudí krajinami exilu. Zdálo e, že jeho božské btí je jen jedním nekonečně velkým utrpením, které nikdy nemůže skončit. Pocítil jsem k němu soucit, rád bych pro něj neco udělal, ale věděl jsem, že pro něj žádná pomoc není.
S vyobrazením tohoto boha při jeho zápasu s tygrem se vypravěč setkával už dříve v různých situacích, lidé z Druhého města jako by měli zvláštní zálibu v budování nejrůznějších soch, ať už těch z kamene nebo vytvořených z mlžných par a oblaků. Pohledů na podstatu obou měst a jejich význam v souvislostech vesmíru a bytí se různí, zajímavá je například promluva kněze v chrámu ukrytém v džungli, kvůli které byl později zřejmě zabit za sektářství a rouhání. 
159: "[...] Podivné tajemství spočívá v tom, že žádný poslední střed neexistuje, za maskami se neskrývá žádná tvář, není žádné první slovo v tiché poště, není žádný originál překladu. Je jen neustále se otáčející šňůra proměn rodících další proměny. [...] Všechna města jsou si navzájem středem a okrajem, počátkem a koncem, mateřským městem a kolonií."

Hlavní hrdina nakonec vzdá pátrání po smyslu druhého města. To, co se o něm dozvěděl od různých mluvčích, od Alweyry, prodavače, ptáčníka, recitačního ptáka Felixe a střážce chrámu, "si odporovalo a navzájem se vylučovalo - a přece bylo zřejmé, že všechna tato vysvětlení jsou nějakým způsobe platná." (163) Fialovou knihu uloží do knihovny, pozděj ale zjistí, že je pro ostatní nihy nakažlivá - svazky, ležící v knihovně v její blízkosti, se mění, text psaný latinkou ustupuje před záhadným písmem, které pohlcuje knihu za knihou a přetváří ji ku obrazu druhého města. Našemu hrdinovi to ale nevadí. Náhle pochopí, že tím, že se rozhdl odejít z druhého města, z něj vlastně nedodešel a dochází k poznání, že odjakživa žil napůl v něm. Vždy žil na hranici a  ve svém světě měl spíše pochopení pro ten druhý, noční svět. Ve chvíli, kdy se začal snažit rozumově ho pochopit a nějakým způsobem uchopit, začal se snažit napasovat druhé město do pravidel dne,do svazujících mantinelů známého řádu. Druhé město je ale ve své nesmyslnosti nutným doplňkem smysluplné denní Prahy, jsou jako dvě strany jednoho listu papíru a tudíž nelze jednu včlenit do druhé s tím, že se obě stanou jednou jedinou a tou samou stranou.
Odchod do druhého města není vnímán jako útěk před naším světem, je to spíš svobodné odmítnutí hrát hru, kterou všichni hrajeme. Hlavní hrdina nakonec nastupuje do zelené tramvaje a odjíždí do druhého města, kde plánuje svůj budouocí život. O návratu do našeho, prvního města nepřemýšlí, i když nepopírá, že se někdy přece jen může vrátit.

Druhé město je knihou o hranicích mezi reálnem a fantazií, mezi světem rozumu a mezi světem srdce a citu, o všem, co se setkává v jakémsi opaku, a zároveň je součástí jediného. Jak sám vypravěč říká v závěru knihy, nemůžeme pospat jedno bez druhého, nelze napsat knihu pouze o druhém městě, protože by musela být psána jiným písmem a jiným jazykem, byla by bezobsažná a nesdělitelná. Takový je také lidský život, nerozdělitelný, nelze ho popsat jen z jedné jeho stránky, jedné jeho části, pokud ho chceme popsat opravdový a takový, jakým je. Tímto sdělením a zároveň i hlubokou metaforičností a nereálností díla autor ukazuje na nepoznatelnost a magičnost světa a života člověka.

Kniha byla oceněna nakladatelstvím Mladá fronta jako nejlepší česká kniha za rok 2003.

Další citace:
102: Jak rychle by se asi ztratila jistota našich gest, kterým vymezujeme svůj prostor, kdybychom věděli, že tvary, jichž se tak samozřejmě dotýkáme, jsou leckdy jen tenké slupky obalující tmu doupat podivných zvířat. Přitom musíme počítat s tím, že nastane čas, kdy se tenký povrch věcí prodře a děrami, které se v něm objeví, na nás zamžourají zkoumavé oči lemurů vnitřků.
122: Díval jsem se na tmavou hladinu s chvějícími se světly, uvědomil jsem si, jak se za poslední dny změnilo mé vidění: zasmál jsem se, už jsem jako ti ze skříní a komor, vnímám už skoro jen zbytek světa, okraj, o jehož existenci v mém světě nikdo ani neví, zatímco tvary, mezi nimiž po léta bezpečně plul můj pohled, se začínají rozplývat v mlze. Kdy se sám proměním v přízrak?

128: "Ano," zasmál se druhý ženský hlas, "cesta je nejvíc cestou právě tehdy, když se ztrácí v krajině, když se nám zdá, že už nevede dál: tegdy se rozplývá cíl,m cíl, který nás na cestě vždy jenom mate, protože je naší představou, vrostlou do místa, z něhož vycházíme, a neustále nás k němu stahující zpět; teprve tehdy máme neději, že dohjdeme na konec cesty, když na cíl i na cestu zapomeneme, když vstoupíme do prostoru a necháme se vést jeho tichými proudy, královský palác se zablyští na prahu noci mezi kmeny stromů tehdy, když už jsme dávno zapomněli na své sny o tom, že jej jednou spatříme."

2 komentáře:

  1. Bezva zpracované :)

    OdpovědětVymazat
  2. Objevte eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde miliony klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Kolektivní rozum - Obchodníci, kteří využívají eToro's CopyTrader™, mají o 60% větší pravděpodobnost ziskovosti

    Otevřené obchody na eToro: 227,651,647

    OdpovědětVymazat